KHT Semina - rozhovor

V posledních několika letech se začíná rozšiřovat hobby horse komunita i v Čechách a na Slovensku. I když je naší komunitě Finsko velkou inspirací, myslím si, že toho ještě stále o hobby horsingu víme velmi málo. Proto jsem oslovila Sonju Kallioinen která si říká Kht Semina, aby nám trochu přiblížila to, jak to s Hobby horsingem ve skutečnosti je. Dozvěděla jsem se opravdu plno zajímavých věcí a Sonje patří mé veliké DÍKY za to, že si našla čas odpovědět na všechny mé zvědavé otázky...

1. Část rozhovoru

Můžeš nám prosím říci něco o hobby horsingu ve Finsku?

Hobby horsing začal kolem roku 2000. Řekla bych, že u nás s tím začala jedna osoba nebo skupinka holek kolem roku 2005. Přesto, že myšlenka hobby horse  jako hračky zde byla už roky, postupem času se změnila v něco mnohem víc kreativního. Takže bych řekla, že vše začalo u myšlenky sama si ušít hračku koníka. Zároveň to ale už nebyla hračka, nýbrž kus umění, nástroj k provozování hobby a také něco velmi cenného pro svého majitele. Potom se hobby horsing samozřejmě začal prolínat s opravdovými jezdeckými disciplínami. Po roce 2010 se tady ve Finsku začal HH opravdu rozšiřovat a zhruba tak 5 -7 let potom (2015-2017) se díky sociálním sítím rozšířil do celého světa.

Jak jsi ty sama s hobby horsingem začínala? A vyrábíš si koníky od samého začátku nebo jsi si je nejprve kupovala?

Jednou jsem si v  jednom malém článku v novinách přečetla, že existují holky, co si HH šijí samy. Okamžitě mě ten nápad fascinoval a poprosila jsem maminku, aby mi takového koníka ušila. Tenkrát mi bylo 10 a byl rok 2008.

Potom, co mi maminka ušila 3. koníka, jsem chtěla zkusit šití sama. Vždy pro mě bylo jasné a velmi duležité abych si koníka dokázala ušít sama. Když jsem začínala šít, byla jsem hrozně netrpělivá. Ale krůček po krůčku jsem přicházela na nové techniky a nápady a zbůsob, jakým jsem to dělala se mi začal líbit. Ale trvalo mi 10 let propracovat se k tomu, abych byla opravdu spokojená se svým výsledkem. V reálu jsem si nikdy od nikoho jiného HH nekoupila, protože miluji si je šít a považuji to za velkou součást celého procesu.

Jak by jsi vysvětlila zkratku KHT?

KHT pochází z Finského slova Keppihevostalli což v překladu znamená Hobbyhorse stáj (Keppi = tyč, hevonen = kůň, stalli = stáj). Takhle u nás ve Finsku začali hobby horse nadšenci nazývat své doma vyrobené kombinace koníků. Nezáleželo jestli jste měli jednoho, nebo třicet. Taky jste mohli sbírat koníky jen jako dekoraci, účastnit se soutěží nebo na nich prostě jen tak jezdit. Stáje máme rozdělené na kobylí stáje a hřebčíny, pojmenovat je můžete podle disciplíny. A takováhle stáj může být jak reálná budova, tak i abstraktní název vašeho hobby.

Jaká je HH komunita ve Finsku?

Ve Finsku je už opravdu mnoho HH nadšenců, opravdu spustu rozdílných lidí, které spojuje tohle neobyčejné hobby. Jsme opravdu veliká komunita, samozřejmě se všichni navzájem neznáme, ale vím, že jsme dohromady velmi úzce spojeni tímto koníčkem, který je naprosto odlišný od jakéhokoliv jiného koníčku.

Setkáváte se s haty od cizích lidí, a nebo od lidí uvnitř komunity?

Haty pro mě byly velmi běžné, hlavně na začátku a od cizích lidí, co nevěděli vůbec nic o mě, ani o Hobby horsingu. Je škoda, že se negativita objevuje i nyní, v době, kdy už se HH jeví víc jako "normální" i uvnitř naší komunity. Musím říct, že jsme byli silná a v pohodě skupina, když HH začínal a negativní komentáře jsme dostávali pouze zvenčí. Jakmile se začala naše komunita zvětšovat, narůstaly také neshody uvnitř, což je ve větších skupinách naprosto přirozené. A myslím si, že zúčastnit se takového konfliktu je taky dobrá škola do života. A věřím, že toho bude víc a víc, jak se bude komunita rozrůstat skrze celý svět.
 Když jsem chodila do školy, bála jsem se, že se někdo z mých spolužáků dozví o mém koníčku. Ale po pár komentářích a výsměchu, jsem se hodila do klidu a najednou jsem začala být na svoje hobby víc hrdá spíš než abych se styděla za to, co si o mě myslí ostatní. A dnes už mě fakt neobtěžuje, když někdo utrousí uštěpačnou poznámku. Taky si ale myslím, že taková poznámka vždycky trochu ublíží, i když si na ně člověk zvykne. Takže nejlepší je to prostě ignorovat a dělat to co miluješ.

Autor rozhovoru: Klára Novotná

Překlad: Petra Ivaničová

Foto: archiv Sonja Kallioinen @khtsemina